Každá realita má vrstvy

... a nikdy není jen harmonická a upravená. A je dobré na to myslet.

K tomuto textu mě inspirovala Ester Bezděk a její příspěvek o tom, ať nebereme Instagram tak vážně.

Velmi podobně totiž radím ženám na poradenstvích – když se bojí, zda nedělají něco špatně, pokud jejich miminko spí jen v nosítku, kojí se co chvíli a nenechá se odložit. Zatímco všechny kamarádky mají děti, které vydrží spát v kočárku nebo v postýlce i několik hodin v kuse.

Proč to tak nemáme taky? A co děláme špatně?

… nemluvě o tom, že se tomu diví kdekdo okolo. "Vy jste jako malí tak krásně spali." – "Vnučka od kolegyně už spí celou noc…"

Vždycky se pak snažím připomenout, že ale přece neznáme a nevidíme všechno. Pokaždé vidíme jen nějaký výsek reality. A nevíme, co je za zavřenými dveřmi, fotkami z Instagramu, tím, co druzí ukazují.

Nevíme, zda po spanilém spánku nenásleduje dlouhý večerní pláč nebo probdělá noc s miminkem na míči.
Všechny jsme někdy zoufalé, vyčítáme si vše možné a nechceme být na chvíli mámy. Všechny jsme občas kousavé na partnera, jindy se cítíme nepochopeně, nemáme uklizeno, navařeno, nazdobeno. Místo tvoření s dětmi tu a tam koukáme do mobilů. Každá z nás jistě nejednou zažila přetažené dítě, které bylo vzhůru mnohem déle, než mělo být.

Málokdo sdílí ve chvíli, kdy se vše sype, když se miminko kroutí u prsa, když obědváme hotovku přímo z krabice, když ztrácíme trpělivost s tříleťákem.

Nemluvě o tom, že každá jdeme trochu jinou cestou, takže srovnávat se nikomu nepomáhá. Co naopak může udělat radost, je navzájem si pomáhat a přát. Vidět v druhých zase "jen" normální lidi. Myslet na to, že každá děláme to nejlepší, co dokážeme. Někdy to zvládáme a někdy ne. A v podmínkách, které máme, to děláme nejlépe, jak dovedeme.