Netlačit řeku, která teče sama

U druhého dítěte už se nikdo neptal, jak dlouho budu kojit, jestli spí v postýlce a zda používáme kočárek, ani moc neřešil, co a kolik sní, ani jsem neslyšela obavy, jestli už na něco není velký nebo jestli ho tím nebo tamtím nerozmazlíme.

Možná už na to nebyl prostor, koneckonců dost pozornosti vyplňovala starší dcera. Možná právě na ní bylo vidět, že kupodivu přes tu hromadu alternativní výchovy, ve které jsme nedělali skoro nic z toho, co se čekalo, se od nás postupně odpojuje, je obrovsky komunikativní, normálně a občas dokonce enormně jí, nekojí se do puberty. Nebo nad námi už prostě zlomili hůl, že se nemá cenu ptát.

A tak se syn nosil první dva roky prakticky výlučně, v posteli s námi spal od první noci svého života, do dvouapůl roku se kojil jak drak, na denní spánky, kdekoliv, kdykoliv.

A ani já jsem o tom nepochybovala, nepřemýšlela, zda už něčeho není moc, nemám něco začít aktivně někam posouvat. Jednak na to v každodenním provozu ani nebyla kapacita, jednak mi to vše už přišlo prostě samozřejmé a úplně jsem ztratila potřebu syna tlačit do něčeho, na co není připraven.

A taky jsem sama měla v ty kroky už důvěru. Že mají smysl, jsou pro dítě nejlepší možné (proto o něj tak stojí a alternativy k sobě průběžně pouští až vlastním tempem).

A hlavně nejde o stav, ale neustálý proces.

Tak jsem poslední půlrok pozorovala, jak syn začal chodit do školky, jak to tam má rád a ve třídě mladších dětí je za mazáka. Jak se z ničeho (ve 2,5 letech) rozmluvil a teď umí v souvětích popisovat své emoce a potřeby líp než řada dospělých. Jak se v posledních měsících sám od sebe přestal kojit a ještě vysvětluje, že už se bez toho obejde.

A vidím, jak je pro něj vše z toho, co měl k dispozici, norma. Být spolu.